Bylo nebylo, nedávno tomu…
Existoval svět, v němž jsme měli radost z věcí, které děláme a dělali jsme věci, protože nám přinášely radost. Byl v něm čas lehnout si do trávy a sledovat nebem plující oblaka bez neustálého podvědomého nutkání, že je potřeba věnovat se důležitějším činnostem. Zastavit se uprostřed čehokoliv a tiše žasnout nad zajímavostmi dějícími se tehdy a tam nebylo zapovězeno. Málokdy se za něčím spěchalo a když už, tak proto, že jsme samým nadšením nedokázali nohy přinutit jít pomaleji. Budoucnost nesahala o moc dál než k zítřejšímu východu Slunce a po střednědobém a dlouhodobém plánování, prognózách vývoje a výkonnostních cílech v tom světě jednoduše nebyla poptávka. Nikdo se tam nikoho neptal, kde chce být za tři, pět, deset let, protože záleželo na každém dni, který jakoby trvával vždy o něco déle než dnes.
Sami nevíme, kdy přesně jsme tu zemi opustili, ani proč. Důvodů bylo určitě víc a možná jsme některé z okolností tehdy ani nemohli měnit. Tím, že jsme stále hleděli dopředu – k dalším metám, titulům, kariérám, dovoleným, termínům – nebylo doporučeno se moc ohlížet a leckdy na to ani nebyl čas, jsme si vůbec nevšimli, jak daleko za obzorem náš známý svět, z nějž jsme vzešli a který dával smysl, zmizel. Ale neztratili jsme ho. Nepřišli jsme v něm o občanství. Víme, že tam je. Po dlouhém putování kurzem, kterým za nás nejednou chtěli plout spíše druzí, přišla chvíle nabrat odvahu otočit kormidlem a vydat se proti proudu. Zpátky? Nemyslíme. Pořád přeci plujeme vpřed.
Právě jste nás potkali na Vaší cestě a pokud budete sami chtít, neptejte se nás, kam to vlastně míříme. Zeptejte se sebe. Jestli budeme moci přenést radost také na Vaší palubu a vdechnout svěží a hravý vánek i vašemu plachtoví, pak má smysl i naše cesta a toho úkolu se chceme zhostit se ctí.
Tým ReBelle.cz